Drahý příteli,

Jsem na cestě. Nevím kam jedu, ani kdy tam budu. Prostě jsem potřebovala zmizet, dát sbohem mým všedním dnům, provětrat si plíce.

Někdy se člověk cítí, jako by se zasekl na jednom místě. Jako by barvy okolo zešedivěly. Jako by obíhal po neměnné dráze, jako planety okolo Slunce. Je jenom na nás, abychom tu rutinu změnili.

Cítila jsem se opravdu špatně, než jsem odjela. Je to všechno teď příliš čerstvé, než abych o tom mohla psát. Nejdříve se musím dát do kupy, vzpamatovat se a určit si cíl.

Zatím sbohem.

S láskou,
Mia

Drahý příteli,

Mnoho se toho událo od posledního dopisu. Dorazila jsem do města a našla si práci. Nehodlám zůstat dlouho, cítím, že by to nebylo správné.

Pracuji v baru. Dělám hlavně noční směny, občas denní, občas obojí. Je to těžká práce a málo peněz. Ale cítím se tak nějak svobodná. Konečně jsem se odprostila od břímě, které mě drželo. Jsem úplně volná, můžu jít kdykoli dál.

Práce servírky ostatně není nějak špatná práce. Baví mě pozorovat lidi, jejich výrazy. Před nedávnem jsem poznala jednoho pána. Je to starší muž, s šedivými vlasy i vousy. Chodí sem každý den, vždy večer. Objednává si stále to samé, černou kávu. Jednou, když jsem nesla peníze a skleničky, nějak jsem škobrtla a skončila na zemi. Zvedla jsem hlavu od podlahy a viděla jsem usměvavou tvář, která se sehla nad rozbitou sklenicí. „ Slečno, takový ošklivý pád jsem tedy ještě neviděl. A to tady byly před vámi mnohem horší exempláře,“ pronesl milý hlas. Byl to ten stařec, který vždy sedává v rohu u okna.

„ Ne, to nemusíte,“ povídám, jakmile začnu sbírat střepy.

„ Ale tak já rád pomůžu, nějaké to vzrušení do života mi jenom prospěje.“

Usmála jsem se, viděla jsem, že pán bere celou situaci s humorem. Dali jsme se do řeči. Sedl si za mnou na bar. Dozvěděla jsem se spoustu věcí. Jmenuje se Bill a do téhle kavárny chodí každý den už patnáct let. Přesně od té doby, co mu zemřela manželka a jeho syn na něj úplně zanevřel, jelikož jej vinil z její smrti. U toho okna sedává, protože rád pozoruje lidi na ulici. Vždycky si domýšlí, co asi lidé říkají do telefonů. Přemítá, jaký osud mají ti náhodná kolemjdoucí.

Od té doby chodím na noční směnu vždy o hodinu dřív a ten čas trávím v rohu s Billem. Je neskutečně zcestovalý a moudrý, v životě toho dost zakusil. Teď ty osudy kolemjdoucích hádáme dva. Tak nějak si pomáháme, abychom se v tomhle městě necítili samy.

S láskou,

Mia

Drahý příteli,

Dostala jsem malou prácičku. Bylo mi nabídnuto dělat servírku na jistém večírku. Hraju teď sama za sebe, a i když jsem konstantně unavená, malý přivýdělek nemůže dojít na škodu.

Myslela jsem, že ten večírek bude u nás v baru. Nebyl. Dostala jsem pozvánku do nějakého obrovského domu ve zbohatlické čtvrti.

Když jsem tam dorazila, všechno bylo krásné. Bílé schody z mramoru, křišťálový lustr, obrovské perské koberce. Asi jsem se měla obléct jinak. Naštěstí nám nabídli uniformy. Byl to obrovský večírek.

Jak jsem tak roznášela ty skleničky, jeden mladý pán se se mnou dal do řeči. Trochu flirtoval, a když jsem mu tvrdila, že už vážně musím jít, pořád se usmíval. Říkal, že se s ním klidně můžu bavit, že on je výjimka. Byl to Charlie Vermott, pořadatel večírku a velice úspěšný akcionář, jak jsem se později dozvěděla. Ke konci, až už jsme neměli moc co roznášet, mě pozval do baru. Bavila jsem se s ním dlouho. Něco ho asi hodně trápilo, po pár skleničkách úplně zesmutněl. Lidi jsou vždy upřímnější pod vlivem alkoholu. Ne jenom k okolí, ale taky sami k sobě. Nedokázal se bavit o ničem jiném než o práci a o penězích. Když jsem se ho ptala na cestování, vyjmenoval mi všechny služební cesty. Když jsem se ho ptala na koníčky, řekl, že nemá čas. Když jsem se ho ptala na rodinu, rozbrečel se mi na rameni. Byl neskutečně prázdný. Bylo mi ho líto. Mohl si za to sám. Přesvědčila jsem se, že člověk může vybočit ze zajetých kolejí. Nechtěl o tom ani slyšet, říkal, že tohle je přece jeho život. Pověděla jsem mu, kde pracuju a ať přijde za střízliva. On usnul a já jsem odjela.

S láskou,

Mia

Drahý příteli,

Charlie do toho baru vážně přišel. Bylo to zvláštní setkání.

Seděla jsem zrovna s Billem a povídali jsme si o hudbě. Cinkl zvonek nad dveřmi. Objevil se v nich Charlie v obleku. Blížil se k našemu stolku. Nedíval se ale na mě, díval se na Billa. Vyměnili si pohledy a oba dva se zadívali jinam. A pak mi to došlo.

Charlie došel k nám. S kamenným výrazem pronesl: „ Na slovíčko prosím, slečno.“ Odešli jsme k baru. Otočila jsem se na Billa. Utrápeným výrazem hleděl do své kávy.

„ Proč jste mi …?“ začala jsem, ale Charlie mě zastavil.

„ Při mé profesi, bych se od alkoholu měl příště držet dál. Chtěl bych, abyste zapomněla na všechno, co jsem vám včera řekl. Můžete to pro mě udělat?“

„ A, asi ano. Proč se tím tak trápíte?“

„ Čím, slečno?“

„ Váš otec nemůže za smrt vaší matky. Člověk zkrátka nemůže být neustále tam, kde je ho potřeba.“

„ On měl. Asi neznáte celý příběh.“

„ Myslím, že znám. Bill toho lituje a užírá ho to. Víc jej ale užírá to, že jej viníte.“

„ Neznám ani vaše jméno, tak se laskavě nepleťte do mých záležitostí.“

S těmito slovy se Charlie otočil a vyšel z baru na ulici. Hbitě jsem oběhla barový pult a běžela za ním. „ Stůjte!“ křičela jsem. Ignoroval mě. „ Stůjte!!!“ téměř jsem zaječela. „ Vám nevadí, že nemáte žádný život? Že žijete jenom pro váš bankoví účet?“ Kolemjdoucí se začali otáčet. Charlie se zastavil.

„ Co chcete?“

„ Jste zoufalý pane. Vemte si tohle,“ podala jsem mu malý papírek, „ tohle je moje telefonní číslo. Chci, abyste mi zavolal až budete v potížích. Všichni ti vaši přátelé, to je jenom přetvářka. Potřebujete, aby tady byl alespoň jeden člověk skutečně pro vás.“

Vzal si ten papírek, přikývl a odešel.

Nebylo to moje číslo. Nevím, jestli Billovi, jakožto jeho otci ještě někdy zavolal. A nejspíš se to už ani nedozvím. Za tu scénu jsem dostala v baru padáka. To mi nevadí, protože jsem zase v pohybu. Nechci se míchat lidem do životů. Když jsem nakládala do kufru mého Cadillacu všechny svoje věci v jedné malé tašce, říkala jsem si, jak jen můžou být lidé tak odlišní. A věděla jsem, že jsem se zase zasekla, že se musím pohnout dál. A tak to teď táhnu po státnici na sever. A jsem tam, kde bych měla být. Jsem tam, kde se cítím svá. Jsem na cestě.

S láskou,
Mia

„Ten, kdo se dá k cirkusu, ztratí domov i přátele. Tak si to uvědom, než se přidáš.“

Principál Szagany takhle rozmlouval jedné Polce nástup do cirkusu. Byla mladá, tak proč by měla prožít zbytek života v cirkuse? Dívka se vplížila do nitra tábora kejklířů pozdě v noci a zaklepala na bohatě zdobenou, krvavě rudou Szaganyovic maringotku.

„Prosím, udělám cokoli! Jen mě tu ukryjte, pomohu vám s čímkoli!“ žadonila.

„Takových už tu bylo, a stejně od nás brzičko odešli. Cirkus, to je druhá rodina, a té musíš být věrná milé dítě. Navíc nevypadáš, že bys v něčem vynikala.“ odvětil.

„Umím vařit!“ ohradila se mladá Polka. To se řediteli celkem hodilo. Jedna z kuchařek totiž při cestě do Lvova zemřela a její místo bylo třeba velmi rychle obsadit. Nedal však na sobě nic znát, jen se odmítavě otočil a pozoroval krajinu okolo Lvova.

„ A to je všechno?“ pravil po chvilce.

„ Naučím se víc, bude li třeba. Chci pomáhat, ne být na obtíž.“

Tato věta principála překvapila. Tak mladá, a už rozhodnutá že se sem za každou cenu dostane.  A je dokonce ochotná něco se přiučit.

„To mě těší.“ usmál se Szagany.

„To jsem ráda.“

„ Nastupuješ zítra. Skoč si domů pro věci.“

„ Žádné nemám.“ odpověděla cizinka.

„ A jméno máš?“ zeptal se překvapený Szagany.

„ Anna.“

„ Tak Anno, od této chvíle je z tebe kuchařka cirkusu Albatros. Budeš bydlet s Babettou. Ukážu ti její maringotku, ale zbytek personálu ti představím zítra.“

Poté odvedl Annu k jejímu novému obydlí. Jedovatě zelená maringotka stála na okraji tábora. Tam se Szagany s děvčetem rozloučil a oba si šli svou cestou. Už tehdy ale věděl, že tahle dívka něco skrývá.

Druhého dne ráno složili komedianti stan, naložili zvířata a dali se na cestu. Tehdy neměli, kromě kuchařky Babetty, ani tušení, že se v cirkuse nachází nový člen. To zjistili až odpoledne ve Varšavě. Stan Albatrosu postavili v pláních kousek za městem. Krátce po poledni si všechny zavolal principál. Sešli se ve stanu a tam se všichni Anně představili.

První, krotitel dravých ptáků, papoušků a šelem Herman, byl středního věku a podle přízvuku Němec. Lysou hlavu zakrýval klobouk a na orlím nose měl posazeny brýle.

Druhý představený byl Turek Evžen. Když se Anna ptala, proč má jméno původem české a ne turecké, řekli jí ostatní, že ho takto pojmenovali oni, protože jeho skutečné jméno se nedá vyslovit. Evžen byl oblečen podobně jako sultáni z pohádek, o kterých dívka jako malá slyšela. Byl to krotitel hadů, přičemž jednoho nosil neustále u sebe.

Následovalo duo akrobatek, Mona a Lisa. Tyto ženy si byly k nerozeznání podobné, avšak obě tvrdili, že nejsou sestry. Aby se odlišily, cvičila Mona v blyštivě oranžovém úboru a Lisa v blankytně modré kamizolce.

Starou kuchařku Babettu už Anna znala, ale kvůli jejímu strašlivému vzhledu na ni pořád koukala. Prošedivělé vlasy nosila stažené do drdolu, její světle modré oči svítily zapadlé v důlcích. Každý Annin krok se neobešel bez Babettiny přítomnosti, hlídala ji neustále jako ostříž.

Francouzští klauni patřili mezi tu světlejší stránku cirkusu, a proto se s Annou brzy spřátelili. Trio Philippe, Louis a Pierre Ferrandovi tahali do cirkusu davy lidí, jejich čísla byla slavná po celé Evropě.

Společnost uzavírala paní Szaganyová, tanečnice a ředitelova žena a jejich tři děti – Berta, Vincek a Karen. Všichni Szaganyovi byli Bulhaři.

Večer, když se vystupovalo ve Varšavě, byl celý stan narvaný k prasknutí. Právě tehdy cirkus Anně zcela učaroval. Od té chvíle chtěla také skákat salta na hřbetech slonů jako Mona s Lisou, chtěla také zažít ten aplaus, když se pestrobarevní papoušci rozletí na všechny strany. Její místo ale bylo v kuchyni, s Babettou za zády. To se však chystala změnit.

Následovala cesta do Říma, kterou však provázeli husté deště. Cesty lemované piniemi přes liják nebylo ani vidět. V Římě se počasí uklidnilo a Alabastr odehrál představení v Koloseu. Krátce nato odputovali komedianti do Vídně. Tady je zastihlo slunné počasí, ale byli nuceni odjet o den dříve, jelikož na Vídeň se hnala bouře, ta samá co zastihla karavanu v Itálii.

Nejnádhernější a nejlepší představení však odehráli v Paříži. Mona s Lisou předvedly úžasnou akrobacii na osvětlené Eiffelově věži. Klaunské trio bavilo vtípky celou Paříž. Z anny se zatu dobu stala uznávaná krasojezdkyně a sen o slávě se jí splnil. Annu však neustále něco trápilo, trýznilo. Začala se stranit kolektivu, část lidí si myslela, že jí sláva stoupla do hlavy. To co ale přišlo pár dnů poté, nikdo nečekal.

Bylo to ráno jako každé jiné – Alabastr před chvílí přejel přes španělsko-francouzské hranice a pospíchal na zítřejší představení do Barcelony. Obloha byla šedá, nevlídná a dost foukal vítr. Cirkus i přes špatné počasí dorazil do Barcelony ještě ten večer. Byl květen, vše vonělo. Aby druhý den ušetřili čas, postavili stan na pahorku za městem ještě ten večer. Po večeři se všichni uložili ke spánku. Až na Annu.

Druhý den ráno zamířila do stanu paní Szaganyová, tam však spatřila věc zcela nevídanou. Neovládla se a křikem probudila celý cirkus. Chvíli poté už všichni stáli ve stanu. Před nimi leželo pod zborcenými kůly na provazochodectví Annino bezvládné tělo. Bratři Ferrandovi rychle dívku zpod trosek vyprostili a pokusili se ji oživit. Marně. Když zvedali bezvládné tělo ze země, vypadl dívce z ruky zmačkaný dopis. Zdrceně přečetli jeho obsah:

Má nejdražší matko,

Je to už hodně let, co jsem utekla. Nedala si mi však na výběr. Život se starým, leč bohatým mužem, který jsi mi naplánovala, mě nelákal a dodnes neláká. Tobě záleželo více na sobě než na životě vlastní dcery. Dnes se však kvůli tomu trápím. Proč až teď, po tolika letech? Nemohu žít s tím, co za trable jsem ti způsobila.

Budeš mi chybět matko.

Tvá Anna

Annina smrt způsobila velké problémy celému cirkusu. Brzy poté se rozpadnul. Jejich životní cesty se rozdělily.

Konec

Jednou takhle brzy z rána

přiletěla k domu vrána.

V zobáku svém uzlík měla,

z něj se nesl řev a mela.

Mimčo roste jako z vody,

roste však do nepohody.

Než se máma nadít může,

už to leze do kaluže.

Všechno papá, všude chodí,

ani chvilku nepostojí.

Maminku moc neposlouchá,

všude leze, všechno zkoumá.

Už opouští rodnou hroudu,

škola volá: „Hurá z domu!“.

Zde se ale jinak žije,

málokdo se tváří mile.

Roky letí jako tryskem,

kde je dítě s vodotryskem?

Všude ještě lítá stále,

z bot má typické škrpále.

„Mami! Mami! Boty tlačí!“,

ošklivě se dítko mračí.

Nožka zase větší jest,

už se blíží do čtyř set…

Jedna škola, druhá, třetí,

roky jako vítr letí.

Z děvčátka je velká holka,

co už se po klucích kouká.

Slavme! První zaměstnání!

Sice to moc práce není,

ale začínat se musí,

i když se Vám práce hnusí.

Opět sláva! Povýšení!

Nad tuhle tu radost není.

Ale moment, přišla zpráva,

že už zase letí vrána!

Zapomněla jsem se zmínit,

že se do rodiny stačil vklínit

jeden mladík, světa znalec,

věřte mi, prý vážně borec.

Takže přišel narušitel,

rodičů to pokušitel,

který jim vzal znenadání

dcerušku do svatbování.

Tudíž svatba, mimčo brzy,

ještě ani nemaj´krizi.

Jak po drátcích běží všechno,

štěstíčko jim neuteklo.

Zase tečou roky proudem,

další dítě, i s kocourem.

Splacená i hypotéka,

mají domek u potoka.

Copak já Vám říkat budu

o náhodě, o osudu.

Život je jak cesta růží –

někdy vůně, někdy trn v kůži.

Žili, byli dlouhé roky,

vnoučátka už dělaj kroky.

V Kauflandu už slevy honí,

v autobuse nepostojí.

Babi, děda, v tahu mládí,

k rebelství to ještě svádí.

Éra klidu potom přijde,

kocour v klidu leží v klíně.

Vzpomínají na ty časy,

kdy jim rostly černý vlasy.

Vzpomínají na tu dobu,

kdy běhali kolem domu.

Teď jsou spolu, ruku v ruce,

jeden slepý, druhý o hůlce.

Život je však pořád baví,

je jen tak něco nezastaví.