Studenti Gymnázia Blansko "čtou" živé knihy

Jedna z nejoriginálnějších a nejzajímavějších „přednášek“, jaké jsme kdy měli šanci se účastnit. Alespoň takto bych já nazvala spolupráci Amnesty International s naší školou. Už jen podle názorů mých spolužáků během a po akci.

Před prvním setkání jsme všichni byli poněkud neinformovaní. Většina z nás neměla tušení, že podobná organizace existuje. Během krátké chvíle při prvním střetnutí jsme pochopili její důležitost a obsah práce. Amnesty International je dobrovolné hnutí lidí z celého světa, kterým není lhostejné porušování lidských práv. Její členové pořádají různé akce, vytváří petice, vedou kampaně, zastávají se lidí, jejichž práva byla nějakým způsobem porušena, apod. Myslím, že nejvíce nás zaujala myšlenka odesílání dopisů do cizích zemí (jejich vládám a příslušným orgánům) za propuštění politických vězňů a neprávem uvězněných lidí. Mezi další vytyčené cíle Amnesty patří zrušení trestu smrti a praktikování mučení, spravedlivé soudy pro všechny, ochrana civilistů v ozbrojených konfliktech a mnohé další. Za přibližně padesát let svého působení se k hnutí připojilo okolo sedmi milionů členů a přívrženců rozhodnutých změnit svět, kteří pocházejí z více než sto padesáti zemí a regionů.

Prozatím jsme se s členkami této skupiny setkali dvakrát, v brzké době nás čeká poslední meeting. Úvodní přednáška byla spíše jen informační (ale dobře propracovaná, a dokonce i pohybová), druhé setkání nám připravilo mnohem větší a silnější zážitek. Na naší škole proběhla tzv. „živá knihovna“. Přišlo k nám celkem pět dobrovolníků z rozdílných skupin sociálních menšin. Řekli nám své životní příběhy, s naprosto šokující otevřeností a upřímností, vysvětlili své postoje a názory a dali prostor na dotazy. Protože vedoucí akce měly s živou knihovnou zkušenosti, nechaly nás dopředu si připravit otázky. Bylo to nutné. Když jdete za nějakou osobou s plnou hlavou představ o její odlišnosti a nakonec zjistíte, že je to vlastně úplně normální člověk jako vy, dojde vám řeč. A nám tedy došla. Dalo nám práci vzpomenout si na připravené dotazy, protože po vyslechnutí skutečnosti nám všechny naše otázky přišly buď nevhodné, nebo již zodpovězené. A když se máte zeptat muže, jenž býval ženou, na zlomový bod v jeho rozhodování, nepřijde vám to správné. A tak jsme raději zůstali u „lehčích“ otázek typu výběr jména. Když bylo vidět, že už jsme všichni klidní a máme vše promyšlené, vychrlili jsme na naše ,,knihy“ obrovské množství dotazů. Nesetkala jsem se s tím, že by na některý z nich hosté odmítli odpovědět. Ať byl jakkoliv osobní nebo nepříjemný, podívali se nám hrdě do očí a řekli pravdu.

U nás, náctiletých, kteří stále hledají sami sebe, toto setkání zanechalo silný pozitivní zážitek. Ohlasy studentů, vyjádření jejich podpory pro všechny zúčastněné dobrovolníky nebo třeba jen sympatizující povídání mezi kamarády, tedy v místě, kdy řeknete opravdu cokoliv, bylo velmi kladné. Ani jeden negativní názor nebo nespokojenost. Všichni používali slova typu zajímavé, skvělé, hustý, paráda apod. Celý den se nemluvilo o ničem jiném. Všichni dávali celou dobu pozor, neposmívali se, chápali, naslouchali a nesoudili. To hlavně. Tento „projekt“ se jim natolik líbil, že se někteří z nich rozhodli věnovat svůj budoucí volný čas mimoškolním dobročinným aktivitám v Amnesty. Začali plánovat založení její pobočky v Blansku, vysokou aktivitu na gymnáziu a různé další akce. Podepsali se na dobrovolnické archy pro kontakt a s dobrým pocitem se opět vydali do svých studentských životů plných stresu a spěchu. Ale alespoň na malou chvíli se mohli nadchnout pro dobrou věc.

Nejsem žádná výjimka. Byla jsem ze všeho unešená. Nejvíce z té upřímnosti. Tak osobní témata, která jsou ve společnosti naprostá tabu, tak otevřeně popisovaná od lidí, kteří je zažili na vlastní kůži. Nepopsatelný důkaz lidské odolnosti. Já osobně jsem tento projekt pochopila jako snahu o boření předsudků. Abychom my, budoucí generace, pochopili, že to, co je jiné, není vždy špatné, ale vlastně naprosto originální. Takže místo předsudků a myšlenek o „nenormálnosti“ máme ke všem přistupovat s respektem a úctou, jakou si všichni lidé zaslouží. A tím se dostáváme zpět k prvotní myšlence Amnesty International – dodržování lidských práv a svobod.

Závěrem bychom všichni chtěli poděkovat všem zúčastněným – živým knihám, kterým do jejich budoucích životů držíme palce, slečnám z Amnesty International za jejich čas a práci a všem ostatním, kteří se na této akci podíleli. Doufám, že jménem všech žáků mohu říci, že jste nám otevřeli oči a změnili pohled na svět. V nejlepším slova smyslu.

Klára Pekárková, 2.A

(zdroje: http://www.amnesty.cz/hnuti)