Rychlebky aneb bronzová expedice DofE

Naši bronzovou expedici jsme započali 5. října velmi časným vstáváním, kdy jsme se všichni sešli na vlakovém nádraží v Blansku. Kolem páté hodiny ranní a s úsměvy na tvářích, jsme se vydali na první cestu vlakem tohoto dne do České Třebové.

Náš 5členný tým, pod vedením paní Mgr. Karolíny Michalíkové a pana Mgr. Davida Kopala, byl už od samého začátku plný nadšení a odhodlání, které nás celou cestou doprovázelo. Po několika přestupech a celkem tří a půl hodinách jízdy, která nám umožnila se ještě trochu prospat, jsme dorazili na místo našeho startu – do Ramzové. Odtud už nás vedly jen naše vlastní orientační smysly a 20 let stará mapa, pro navození vnitřního pocitu jistoty.

Hned ze začátku jsme se od místních dozvěděli, že se tu potulují dva vlci, které můžeme potkat, ale ani to nás neodradilo od toho, abychom spali ve stanu pod širým nebem. Než jsme se však stihli zorientovat v naší trase, byli jsme natolik okouzleni místním dětským hřištěm, že jsme na něj jako správní Dofáci nemohli nezajít. Po menším odreagování se jsme konečně vyrazili vstříc našemu dobrodružství – teď už doopravdy.

Naším plánem totiž bylo ujít 30 km po hřebenech i údolích Rychlebských hor podél česko-polské hranice, což se při plánování nezdálo tak obtížné. V tu chvíli jsme však nevěděli, že většina z nás onemocní těsně před expedicí. Neuvědomili jsme si, že oslabeni prodělanými nemocemi, s těžkými batohy na zádech, léky po kapsách a pouze jedním párem trekingových holí se výšlap lehce zkomplikuje. Ani tato situace nás nezastavila; značně posíleni antibiotiky a vitaminy, hlavně pak tedy domácími řízky, které nám dodávaly potřebnou sílu, jsme úspěšně zdolali cestu.

Na optimismu nám přidávala i vydařená předpověď, která sice slibovala chladnější počasí, avšak bez deště. Šli jsme pohodovým tempem a vychutnávali si okolí bez lidí i tamní přírodu. Cesta pozvolna ubíhala, většinou byla po rovině, občas se objevilo i mírnější stoupání, ale nebylo to nic, s čím bychom si neuměli poradit. Oběd jsme si uvařili jako správní turisti ze svých vlastních zásob na plynových vařičích v krásné Císařské lovecké boudě. V tu chvíli jsme ještě netušili, že se ocitneme odříznuti od veškeré možnosti komunikace s okolním světem – na místě bez signálu. Z naší expedice se tak neplánovaně stala odvykací kúra, a my tak o sobě nemohli dát nikomu vědět. Podařilo se nám alespoň utábořit na upraveném místě s přístřeškem u řeky.

Další den jsme pokračovali dál a vyrazili tentokrát do kopců. Byl to náročný výšlap, občas už jsme byli na pokraji sil, ale i přes utrpěnou ztrátu nabíječky, připáleného ešusu, dojedení posledních řízků a bolení nohou nás humor neopouštěl a náramně jsme se bavili.

Potom už nás čekalo jen stoupání k sadu na kopci, kde jsme plánovali přespat. Na místě jsme postavili stany, rozdělali oheň, aby nám bylo teplo, navečeřeli se a přichystali ke spánku. V noci velmi foukalo, až jsme měli strach, že nám vítr stany odnese.

Ráno jsme se však probudili do pěkného bezvětrného dne, posnídali, sbalili si věci a vyrazili směrem k nádraží. Vraceli jsme se brzy odpoledne celí unavení a rozbolavělí, ale neuvěřitelně šťastní a spokojení.

Celá výprava nám připadala jako takové cestování časem o několik století zpět. Určitě nám pomohla se lépe poznat a mezi sebou sblížit, i když už tak jsme byli nerozlučná parta.

Chtěli bychom ze srdce velmi poděkovat našim báječným vedoucím paní učitelce Michalíkové a panu učiteli Kopalovi, kteří to s námi zvládli až do konce. Expedice byla jedním slovem „božárna“. Byly to skvělé dny plné nových zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat, a už teď se těšíme na naši cestu za stříbrnou úrovní!

Míša Janušová
Domča Bezdíčková
Klára Lavická
Eliška Hlaváčková
Martin Tomíček
(studenti 3.B)