Poznáváme zvířata

Ve čtvrtek 13. 12. 2012 jsme absolvovali  ve škole zajímavý program - návštěvu pana Hořáka ze záchranné stanice zvířat Ikaros z Pelhřimova. Program se týkal především exotických zvířat, která se na našem území často nevyskytují. Chvilinku za chvilinkou jsme byli oslněni úžasem každého zvířete, kterého nám představil pan Hořák. Ke každému zvířátku nám pan Hořák pověděl něco zajímavého jak o samotném druhu, tak i o možném chovu zvířete, zajímavostech, výskytu, ochraně.

Jako první se nám představil nezapomenutelný "páreček'' užovek. Po vysvětlení a názorné ukázce jak rozeznat samečka od samičky, jsme se dozvěděli, která z užovek je vlastně která. Pletly se panu Hořákovi po ruce tak, že je ani on nedokázal  rozmotat. Na užovky jsme si mohli také sáhnout a ověřit si, že hadi nejsou pokryti slizem, ale pouze jemnými šupinkami.

Hned po užovkách přišla na řadu okouzlující Rozinka - puštík hnědý malajský. Po přednášce o přenádherném ptáku jsme si mohli Rozinku prohlédnout zblízka a někteří měli možnost poskytnout puštíkovi „strom“ v podobě svého těla. Rozinka byla sice ještě mládě a zbarvení peří bude v dospělosti jiné, ale i tak bylo její už na pohled jemné, hnědě mramorované peří přenádherné a oslňující.

Třetí zvířátko jsme poznali pod jménem Evička. Byl to zdatný sklípkan. Pro mnohé možná děsivé, pro mnohé atraktivní. Ani u ní nechybělo povídání. Jako jediná osoba, která se se sklípkanem zblízka seznámila, byla naše paní učitelka Pernicová.

Viděli jsme i andělsky zbarveného raroha, který nesl jméno Andílek. Byl sice už věkem staříček, ale ani to bychom na něm nepoznali. Na první pohled nás fascinovalo jeho zbarvení. Ti, kteří se nebáli jeho ostrého žlutého zobáku a drápů, mohli Andílka podržet a ověřit si, jak malou má hmotnost.

Kdo nás ale dostal doslova do pokleku, byla činčila jihoamerická. Chlupatá a ušatá koulička s ocáskem a vousky byla snad pro všechny nejúžasnějším zvířetem. Činčilu Cipíska jsme si všichni mohli jak pohladit, tak i podržet.

Ke konci programu se nám předvedl ve své zelenavé barvě chameleon Chamík. Byl velice neobyčejný a to hlavně pro ty, co si ho mohli podržet, nebo alespoň pověsit za svetr. Fascinujícími byly jak jeho pomalé pohyby, tak i jeho křiklavě zelená barvička.

A na závěr ještě obrovská, ale obrovská Maruška. Byl to ohromující orel skalní. Chvílemi byla Maruška neposedná, a tak nám ukazovala svoje ohromné rozpětí křídel dosahující až dvou metrů. Jejím majitelem byl samotný pan Hořák, který patří nejen mezi ochránce zvířat, ale také mezi sokolníky. Vyprávěl nám mnohé příhody, které s Mařenkou při jejím každodenním tréninku – lovení, zažil.

Program nás všechny pobavil, ohromil a zaujal. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu:,,Moc ráda bych si to zopakovala!!"

Žaneta Skoupá, sekunda A

Ve třídě se sešla

Sekunda i Sexta,

pan Hořák prý přijel k nám,

aby nám něco ukázal.

Byli jsme dost zvědaví,

co si pro nás připraví.

Zvířátka si s sebou vzal,

aby nám o nich povídal.

Měl ptáky, plazy, pavouky

a některé nám půjčil do ruky.

Puštík smutně houkal,

orel by zas radši létal,

činčila se mazlit chtěla,

sklípkana bych radši neviděla.

Užovky se objímaly,

až se z toho červenaly.

Chameleon sice barvu neměnil,

ale svým jazykem nás ohromil.

Moc se nám to líbilo,

zopakování by se hodilo.

Zase víme něco víc o přírodě,

a že zvířátkům je nejlépe na svobodě.

Tereza Kramerová

Fotky najdete zde.