Orientační dny

Ve středu 2. prosince vyrazili žáci Septimy B na netradiční pobyt do Fryštáku. Účelem této třídenní akce bylo vytvořit lepší vztahy ve třídě a popřemýšlet o naší budoucnosti, čemuž také odpovídala zvolená témata „Moje třída, moje parta“ a „Co z tebe jednou bude?“.

Na zastávce ve Fryštáku, kde jsme vystoupili, nás přivítali naši dva instruktoři oblečení v bílých pláštích a parukách. Ještě jsme ani nedorazili na své pokoje a už jsme stihli rozdávat štěstí Fryštačanům, navzájem si nosit batohy, prohledat celý Dům Ignáce Stuchlého, kde jsme měli strávit další dva dny, a seznámit se s instruktory, kteří již shodili paruky a pláště. Takto nabitý byl program celé tři dny, ovšem aktivity a hry už byly více k tématu. Každý den jsme zahájili motivačním videem a hrou na rozcvičení. Po zbytek dne přicházely hry na přemýšlení i k pobavení. Každé odpoledne jsme trávili dvě hodiny venku, kde jsme si mezi akčními hrami povídali se spolužáky na určitá témata. Každý večer jsme se všichni sešli v naší klubovně a při svíčkách hodnotili průběh celého dne.

Myslím, že jsme si tuto akci všichni moc užili. Dostali jsme spoustu času na přemýšlení o naší budoucnosti a mnozí jsme se nechali inspirovat i plány ostatních spolužáků. Přála bych i ostatním třídám, aby zažily tu skvělou atmosféru, protože my si odvážíme nejen spoustu společných zážitků. Velké poděkování patří našemu panu třídnímu, který tohle celé zařídil, a také všem mým spolužákům, bez kterých by to nešlo.

Klára Formánková, septima B

Tak to přišlo. Se třídou jsme vyjížděli na kurz zvaný "Orientační dny ve Fryštáku".  Co si pod tím máme představit, to nikdo netušil, přesto jsme jeli v dobré náladě. Koneckonců, laťka byla nastavena opravdu nízko, horší než průměrný školní den budou Orientační dny ve Fryštáku jen těžko. Kromě toho jsem zaslechl něco o tom, že jedno z témat bude něco na způsob "čím chceš v životě být". Upřímně, navnadilo mě to. Přijel jsem v opravdu dobré náladě a s velkým očekáváním.

Proto si lze snadno představit můj šok, když nás na zastávku přišla vyzvednout dvě individua v laboratorních pláštích, tlustých brýlích a parukách - ne ledajakých. Afro parukách, modré a fialové. "Jsme z laboratoře štěstí," říkali. Roztok štěstí po nás prý stříkali. Falešným smíchem hýkali. My jen překvapeně koukali. Já osobně tedy i zklamaně. Přiznám se, že mi takový úvod přišel strojený a patetický. Už jsem se v duchu smiřoval s tím, že budu nucen se po tři dny falešně usmívat pod hrozbou salvy elixíru štěstí z konvičky, a fakt, že místo normální chůze po schodech jsme museli do Domu Ignáce Stuchlého (naše stylová ubytovna - zdejší ústředí Salesiánů) lézt po žebříku, mě moc neuklidnil. Nebo to bylo tím, že jsem v tom neviděl žádnou pointu. Nebo tím, že jsem cestou nahoru dostal další dávku z konvice štěstí. Tak jako tak, šťastnější jsem se fakt necítil.

Jenže pak se udála proměna. V hezké, pohodlné klubovně se naši dva animátoři osvobodili z paruk a plášťů a začali se chovat... přirozeně. Staly se z nich úplně jiné osoby. Nečekané, ale ulevilo se mi. V tom okamžiku jsem totiž dostal pocit, že celý tento bolestný úvod byl promyšlený a měl nějaký hlubší význam, ale dodnes jsem nevymyslel jaký.

Od sundání plášťů kurz nabral nový rozměr. Pro mě se z toho stal proud opravdu promyšlených zábavných her protkaných jakýmisi hlubšími, přemýšlenými momenty (převážně v kroužku na polštářích). Zvlášť dobrá (a asi jediná čistě k tématu "čím chceš v životě být") byla hra "Na život", kdy jsme měli žít svůj život ve zrychlené verzi. Moc hezky připraveno, jen tomu zmetkovi Osudovi se vyhýbat... Takový nemanželský dítě v polovině studií a k tomu nehoda gratis je nabídka, bez které se klidně obejdu. Můj bezchybný plán "založit firmu s náhodným týpkem, co ho potkám ve frontě na pracáku" ale stejně ohrozit nemohl, a proto jsem hru dokončil jako spokojený prosperující občan.

Nebudu tu dopodrobna popisovat i všechny ostatní činnosti, které jsme za ty tři dny stihli, ale je třeba říct, že přestože tomu úvod nenapovídal, program byl opravdu promyšlený (a skvěle postavený tak, abychom se bavili i s těmi, se kterými ve škole netrávíme mnoho času), vůbec nezadrhával, ba naopak, šlapal jak švýcarské hodinky. Nuda neexistovala. Nevím jistě, zda-li měli podobný pocit nedůvěry ze začátku i jiní mí spolužáci (vím naopak jistě, že spousta z nich ne), ale věřím, že všichni se z toho hned po dramatickém odmaskování stejně jako já rychle dostali. Přestože program nebyl podobný ničemu, co jsem kdy zažil (na tábory nejezdím, členem skautů nebo pionýrů nejsem), tudíž to není můj typ zábavy, zjistil jsem, že když se člověk hned neuzavře cizím věcem, pokusí se vidět jen to pozitivní a jde do toho s vervou, může si i pro něj něco tak cizího užít tak, jako by na tom vyrůstal.

Závěrem chci říct, že se mi vážně nechtělo odjet zpátky. Opravdu jsem se bavil, spolužáky hlouběji poznal, i nad svou budoucností se zamyslel (tím chci naznačit, že kurz splnil své zadání do písmene). Rád bych ocenil výkon slečny Martiny a Honzy/Štěpána/Šibala/Honimíra. Jsou opravdu mistři svého oboru (a nadaní herci) a zvládli si po tři dny udržet pozornost i takového skeptika jako jsem já. Poděkováno už jim bylo mnohokrát, ale proč to nezopakovat: za sebe i spolužáky vám moc děkuju. Stejně tak našemu panu třídnímu, protože opět nezklamal (a role Tonyho Banderase mu fakt sedla).

 Jo, a vařili tam fakt dobře.

Jan Láncoš, septima B

Fotoreportáž najdete zde.