Moravský kras

V sobotu 16. dubna u příležitosti Dne Země se školy z Blanenska vydaly uklízet Moravský kras. Každá škola si předem určila svou cestu, po které se vydala až k Punkevním jeskyním. Naše škola tvořila dvě skupiny. Jednu pod vedením paní učitelky Podloučkové s panem učitelem Hrnčířem a druhou pod vedením paní učitelky Pernicové. S paní Podloučkovou máme zaběhlou trasu, která vede ze Sloupu přes Ostrov u Macochy až do samotného srdce Moravského krasu. Po sběru odpadků se každá škola mohla za odměnu svézt lanovkou, prohlédnout si Punkevní jeskyně a u ohně si opéct špekáček a ohřát se.

Na tuhle akci se vždycky těšíme a účastníme se jí již pátým rokem. Sešli jsme se na nádraží okolo osmé hodiny ráno, bylo trochu chladno a slunce nevypadalo, že by se chtělo ukázat, to se na nás však nepodepsalo, zatím. V hojném počtu jsme se shlukli na jedné z prvních autobusových zastávek a následně se vtěsnali do autobusu. Jenže jsme se o něj museli podělit, a to rovnou se dvěma školami. Vyrazili jsme na cestu, v serpentinách jsme na sebe vzájemně padali jak domino (alespoň ti z nás, kteří neměli to štěstí a nezbylo na ně sedadlo), ale čím dále jsme byli od Blanska, tím více ubývalo pasažérů a my si tak mohli užít přinejmenším špetku pohodlí.

Vystoupili jsme u pomníčku (ne)daleko od Ostrova, dostali jsme pytle na odpadky, nasadili jsme si rukavice a vrhli se čistit okolí. Někteří šli vepředu, většinou naši malí primáni, šli rychleji, sbírali však efektivně a skoro nic nepřehlédli. Od toho jsme tu byli my s Barčou – takoví doklízeči. Šli jsme si téměř ležérní chůzí na samém konci, daleko za ostatními a pročesávali zrytá pole, trnitá houští a orosenou trávu, abychom našli také nějaké úlovky a přeci jen se nám zadařilo. Divili byste se, jaké zvláštnosti jsme nalezli, od kusů z bot, přes hliněné ploty až ke všelijakým sáčkům z nespočetných druhů plastu.

V Ostrově jsme si dali menší pauzu, nasytili jsme se a někteří navštívili i místní obchod se vším možným – nikdo neodcházel s prázdnou ani bez úsměvu. Ten nám ovšem začal pomalu mizet z tváře, protože zima byla horší a horší a slunce stále nikde. Někteří se na sebe přikrčení tiskli, aby se zahřáli, někteří byli jak chodící iglú na nožičkách – zkrátka, pospíchali jsme rychlým krokem, aby nám bylo konečně teplo. Postupně jsme došli do lesa, kde bylo o něco tepleji, opět jsme si dali něco k snědku a vyrazili vstříc krásám krasu. Les sám o sobě je kouzelný, Sedlo má naprosto dechberoucí výhled a o Macoše a jeskyních se snad ani nemusím zmiňovat. Ještě před prohlídkami jsme se šli (znovu a zase) posilnit jídlem, tentokrát na nás čekaly špekáčky a teplý oheň, ten byl prioritní. Po x jízdách eko-vláčkem jsme se dostali k jeskyním a pak zase zpátky, kde na nás měl čekat autobus, jenže nečekal, pročpak? Nikdo nevěděl. Nicméně jsme jeli jiným a unavení, ale plní radosti z dobrého skutku jsme dojeli zpět do Blanska, kde jsme se každý rozešli svojí cestou.

Matyáš Dvořák a Barbora Bělíková
Kvinta

Fotografie najdete zde.