Lyžařský kurz na Barborce

Bylo 3. 2. 2014, pondělí. Sekunda a pár lidí z tercie A vyrazili autobusem na výlet do Jeseníků. Cesta byla zábavná, ale zároveň pěkná ztráta nervů, protože řev sekundy byl někdy nepříčetný. Ale i přes tohle všechno jsme si cestu pořádně užili. Jakmile jsme dorazili, všichni vyběhli ven z autobusu, jako kdyby poprvé viděli sníh. Poté musela proběhnout rychlá akce, a to vyložit zavazadla, aby pan řidič stihl odjet. Na Praděd se totiž jezdí jednosměrně, v celou nahoru a od půl zase dolů. Kdo to nestihne, musí čekat . Mezi tím, co vybraní žáci pomáhali nakládat věci do rolby, jsme se my ostatní vydali pěšky na chatu Barborku. Jakmile dorazila rolba, opět proběhla rychlá akce, aby se co nejrychleji vyházely všechny věci ven a rolba mohla jet pro druhou várku našich báglů. Pak se rozdali klíčky od pokojů, všichni popadli své kufry a co nejrychleji se snažili dostat do svých pokojů. Vybalili jsme si, rozkoukali se po Barborce a hurá na lyže.

Konečně lyže! Celý lyžařský kurz si nastoupil před Barborku a rozdělili jsme se na začátečníky a ty ostatní. Ti ostatní byli poté rozděleni do dvou týmů, jedničky a dvojky. No, ale aby nás pan profesor mohl rozdělit do dvou týmů, musel nás vidět lyžovat. Jenže když musíte šlapat do čtvrtky kopce a nemůžete si sundat lyže, trvá to hodně dlouho, než to vyšlápnete. Tedy aspoň mně . Po úspěšném vyšlápnutí jsme postupně sjížděli dolů a ukazovali svoje dovednosti. Tak jsme se rozdělili na jedničky a dvojky. Trojky – začátečníci se mezitím pod sjezdovkou s paní učitelkou učili chodit na lyžích a trénovali oblouky. První družstvo už v pondělí dokonce jezdilo na vleku.

Další dny pokračovaly podobně. Kurz se vždy rozdělil do svých týmů a rozjeli jsme se na Václavák nebo taky na další sjezdovku, na ,,Céčko“. I přes škaredý vítr se nám povedlo úspěšně se k „Céčku“ dopravit. Nejdříve jsme sjeli z půlky ,,Áčka“, potom jsme vyjeli kotvou nahoru a kousek jsme dojeli a došlapali na ,,Céčko“. Když jsme nejeli sem, zůstali jsme na Václaváku, kde to podle mě bylo lepší.

Večerní programy, ty byly nejlepší. Někdy jsme hráli hry, někdy jsme se dívali na videa, která byla pořízena na svahu. Největší hra, kterou jsme hráli, byla hra ,,Tajný anděl“. Každý si někoho vylosoval a po celý lyžařský kurz mu dělal radost. Vždy mě potěšilo, když jsem ráno u snídaně našla lísteček ,,Dobrou chuť“ a u toho hrnek s čajem.

Musím říct, že jsem měla o sekundě A předsudky a myslela jsem si, jaké to bude hrozné s nimi trávit celý týden, ale po pár dnech jsem poznala, že jsou strašně moc fajn. Potěšilo mě, že nás mezi sebe přijali a že se s námi dokázali normálně bavit. Jsem ráda (myslím, že ne jen já), že jsem je poznala. Taky jsem konečně poznala rozdíl mezi dvojčaty, která jsou si velmi podobná.

I přes namrzlé sjezdovky a menší zdravotní potíže jsme si lyžák užili. Myslím, že lepší mít takové potíže, než domů přijet se zlomenou nohou, rukou, či jiným zraněním. Jen co jsem přijela domů, hned jsem řekla rodičům, že i přes tyhle problémy na ten lyžák příští rok jedu prostě znovu.

Cesta zpět, ta byla velice zajímavá. Bylo 10:30, došli jsme k Ovčárně na parkoviště. Tam jsme měli počkat na autobus, který přivezl Brňáky a nás měl odvést domů. Autobus přijel a všichni se radovali, že konečně pojedeme domů. Naházeli jsme zavazadla z rolby do autobusu a šli jsme si najít místa na sezení. Jakmile jsme se usadili, řekli nám, že jsou menší potíže s autobusem. Mělo to trvat hodinku, než autobus opraví. Tak jsme se všichni byli naposledy rozhlídnout po venku, podívat se naposledy na Praděd a po okolí. To nám zabralo asi 15 minut a pak jsme šli do restaurace. Nebyli jsme úplně v restauraci, ale čekali jsme v místnosti u recepce (jsou tam lavičky a fotbálek), než přijdou učitelé a řeknou nám, že se autobus spravil a že pojedeme konečně domů. Jenže jsme se dočkali akorát věty: „Děti, autobus nejede, posílají nám nový z Brna.“ Všichni byli štěstím bez sebe, že budeme čekat 3 hodiny, než dojede nový autobus. Šli jsme se tedy občerstvit do restaurace, dostali jsme každý 50 Kč. Čekali jsme tak dlouho, až všem začal zabírat kinedryl, který jsme si dali proti nevolnosti do autobusu, a málem jsme usnuli. Naštěstí pár lidí našlo v batozích karty, tak jsme se pustili do hraní. Nakonec se z toho vyklubalo prima odpoledne a zážitek, který si budeme pamatovat až do konce života. Konečně jsme se dočkali dobré zprávy, že je autobus na cestě. Jenže kvůli úrazu lyžaře museli uzavřít pruh, který pouštěl zrovna nahoru, takže náš autobus musel ještě hodinu čekat dole, aby ho k nám vůbec pustili. Konečně autobus přijel. Chvíli to vypadalo, že se u porouchaného autobusu nepodaří otevřít zavazadlový prostor a my odjedeme bez věcí. Pak se to ale podařilo, my jsme rychle naházeli zavazadla do druhého autobusu a vyrazili jsme.

Cesta, ta se vážně „povedla“. Každý třetí v autobuse zvracel. Každou půlhodinu jsme zastavili minimálně jednou. Ale i přes tohle jsme v pohodě dorazili domů. Paradoxně se mi cesta líbila snad nejvíc. Celou cestu jsme si povídali, říkali vtipy. A odcházela jsem se slovy, že bych v tom autobuse zůstala klidně i další 4 hodiny .

Bára, tercie A

Po návratu z letošního lyžařského kurzu jsem byla v rozpacích. Vždycky jsem napsala úsměvný článek a připojila fotky. O čem mám napsat letos? Že jsme měli zase „štěstí“ a přivezli jsme si na hory jednodenní střevní problémy tak jako vloni a ještě ke všemu se na parkovišti porouchal autobus a my jsme pět hodin čekali na náhradní? Že jsme místo ve 14 hodin odpoledne přijeli v 21 hodin večer a třetina dětí cestou zvracela? Ne, letos budu dělat, že jsme na horách vůbec nebyli a příští rok mě tam nikdo neuvidí.

Když se na mě ale ve škole v úterý (v pondělí jsem nebyla – i já jsem podlehla zákeřnému viru ) smály děti ze sekundy a říkaly: „Bylo to fajn, příští rok bychom chtěly jet zas…“ a v mailu jsem našla článek od Barči…, řekla jsem si, neblázni, vždyť to vlastně byl úžasný týden.

I přes letošní nepříznivé sněhové podmínky nám Praděd nabídl zimu se vším všudy, tedy i se svým pověstným větrem a mlhou. Přírodního sněhu bylo tak akorát, aby vleky mohly být v provozu (technický sníh se tam nedělá). Sjezdovky byly upravené a lyžařů málo. Děti z prvního a druhého družstva se mohly vyřádit a zdokonalit svoje dovednosti a i moji začátečníci si zaslouží velkou pochvalu. Přes počáteční zoufalství a mnohé pády se z nich stali opravdu skvělí lyžaři. Užili jsme si i čtvrteční vycházku na Praděd, ještě 50 m před budovou s vysílačem děti nevěřily, že už jsme tam, tak hustá byla mlha. Zpáteční klouzačka po sjezdovce byla za odměnu. Při večerních programech jsme se navzájem pobavili a navštívit nás přišel i profesionální člen horské služby se svou prezentací. Závěrečné závody ve slalomu se sice nekonaly, diplomy a ceny jsme ale rozdali těm nejrychlejším běžcům z okruhu pod Pradědem. A co mě potěšilo nejvíce? Všichni jsme byli po celou dobu skvělou partou.

Barborka není žádný pětihvězdičkový hotel, ale nejstarší horská chata v Jeseníkách. Každý rok si ale můžeme všimnout oprav a dalších investic majitele. Také kuchař se v posledních letech činí a personál nám vychází ve všem vstříc. Letos jsme zdarma dostali třílůžkový pokoj jako marodku, vařili nám černý čas i dietní jídlo nejen pro zotavující se po střevních potížích, ale i vegetariánskou či bezlepkovou stravu. Paní v recepci nám zachránila batůžek s naditou peněženkou, který jedna dívka v den příjezdu zapomněla v hale. Vykročíte z chaty a můžete si hned nazouvat lyže… Pro to všechno se tam ráda vracím.

Bohužel jsme z Blanska odjížděli v době, kdy na okrese začal řádit jednodenní střevní virus, který jsme si odvezli s sebou. To mi po návratu potvrdila i MUDr. Kotlánová a gastroenterolog MUDr. Vaněk. Nelze předvídat, v kterém termínu se nemoc rozšíří a ani změnit datum konání našeho lyžařského kurzu. Nezbývá než doufat, že příští rok se nám tyto problémy konečně vyhnou a igelitové pytlíky už nebudeme potřebovat .
 

Mgr. Štěpánka Petříková, vedoucí LVK

Fotoreportáž z kurzu najdete zde.