Toto jsou jedny z počátečních veršů naší básně, se kterou jsme bojovali jako tento udatný voják s Němci.

Vyšli jsme tedy na cestu a dali se do pilného, opakovaného někdy až úmorného zkoušení a nacvičování. Zpočátku se nás držely neústupné problémy a nemohli jsme najít tu "správnou notu". Když to ale přišlo, stal se z nás silný voiceband, který se pravidelně rozléhal chodbami našeho gymnázia.

Čas plynul jako voda, zkoušky se střídaly jedna za druhou, až přišel 10. duben 2010. Propršená a pochmurná sobota, která přinášela jen smutek, evokovala náladu naší básně. Po příjezdu na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně jsme se chystali na náš první velký přednes. Od poslední generální zkoušky z naší školní jídelny, která nedopadla nejlépe, jsme doufali, že vše zvládneme. Přichází naše chvíle. Po odehrání našeho díla zůstali všichni jen nehybně sedět. Sílu, kterou měl náš přednes, nikdo nečekal. Podařilo se nám vcítit se do rolí, jako už nikdy ne. Tímto výkonem jsme si zařídili postup do celostátního kola v Praze.

Zkoušení díky maturitám ubylo, ale datum přehlídky se nezadržitelně blížilo. Přišel den, kdy ranní vstávání bylo více než ubíjející. Odjezd rychlíku směr Praha byl 4.50. Po dlouhé cestě jsme se dostali do Centra ruské vědy a kultury v Praze. Potkali jsme tu již známé tváře, které jsme viděli v Brně, ale také plno tváří nových. Nervozita pomalu stoupala, až přišel náš čas, kdy jsme byli vyzváni na pódium. Přednes se nám i tentokrát povedl dobře, ne však tak procítěně jako v Brně. Konec našeho hrdiny není znám. Náš konec však ano. Z možných tří ocenění dostala naše skupina dvě.

Tímto bych za celou naši skupinu chtěla poděkovat profesorkám Fránkové a Švástové za snahu, trpělivost a čas, který s námi strávily.

Michaela Bažantová