Bronzová expedice DofE - Rakouské Alpy

Vstávání ve 4 hodiny ráno…tak začaly naprosto hvězdné podzimní prázdniny naší DoFe skupinky.

V doprovodu paní Michalíkové a pana Matějky jsme se  rozhodli  v tomto termínu vypravit na expedici ve velkém stylu.  Z Blanska jsme nad ránem dvěma auty, naloženými krosnami a lezeckým vybavením, vyrazili na 3 dny do rakouských Alp!
 

Dobrodružství jsme zahájili, když jsme  v cílové destinaci na parkovišti naložili na  záda bagáž a doslova „natěžko“ vyšli vstříc první výzvě – ve formě puťáku, jenž zahrnoval zdolání Brnu nejbližší dvoutisícovky a nocování v divoké přírodě.

Klosterwappen je hora ležící v nejvýchodnější části pohoří Schneeberg, jihozápadně od Vídně. Jedná se o nejvyšší horu Dolního Rakouska. A právě tento vrchol se stal naším cílem.
 

Upřímně řečeno,  výstup byl místy trochu technicky náročný (jinými slovy - vyžadující trekové hole a podporu zbytku skupiny). Nemít to závaží na zádech, osobně bych si ty žebříky a lezecké prvky ve skalní soutěsce užila o něco více.
 

Nicméně ten pocit po zdolání vrcholu opravdu stál za to! Už tento moment, ve středečních odpoledních hodinách, kdy jsme všichni beze ztrát překonali značné převýšení a vyškrábali se s veškerým nákladem do 2076 m n. m., byl více než opojný! Následoval vrcholový photoshooting, krátký dialog s ukrajinským turistou, kterému ani nepříznivé meterologické podmínky na vrcholu nebránily ve hře na kytaru (ano, skutečně na vrcholu stál člověk s kytarou) u hurá dolů! Už nezbývalo než klesat – konečně! Cestou dolů jsme jako menší odměnu dostali možnost zahlédnout hned několik kamzíků a v chatě pod vrcholem nám majitelé dovolili dopustit si vodu.
 

Teď už stačilo jen jediné – přemístit se do sedla a tam přespat. Již za šera jsme se vydali cestou označenou cedulí Nur für Geübte! (Expert only!). Zhruba v první osmině této relativně strmé kamenité pěšinky jsme potkali dvě rakouské turistky varující před náročností terénu. My jsme si věřili, a byť za tmy, tak přece došli do sedla ke zřícenině hradu, kde jsme měli v plánu nocovat. Zdejší reliéf byl však na první pohled nekompatibilní se stavěním stanů. Naštěstí Anežka s panem Matějkou zavčas objevili cca 200 metrů vzdálenou chatu Lesů Vídně, jejíž okolí se stalo naším útočištěm pro první noc pod hvězdami. Na vařičích jsme si uvařili večeři hodnou MasterChefa, postavili stany a po náročném dni ulehli.
 

Čtvrtečním budíčkem nám byl klakson vozu zaměstnanců rakouského lesního podniku, kteří pět minut před naším smluveným časem vstávání přijeli do chaty. V rekordním čase jsme úspěšně vyřešili všechny nepříjemnosti, které nakonec naštěstí nepříjemnostmi ani nebyly, sbalili si věci do krosen a přesunuli se na protější stráň, kde jsme si v lese v kopci uvařili snídani a čaj.

I čtvrteční den byl srovnatelně kouzelný a dobrodružný jako den předchozí (i když level dobrodružství v průběhu expedice spíše stoupal). Cestou zpět do údolí nás čekal ještě poslední výstup na skalnatý vrcholek, jako dělaný na panoramatické fotografie a rekapitulaci včerejší cesty. Počasí bylo nádherné a výhledy, které se nám při naší cestě (teď už především směrem dolů) nabízely, byly jedním slovem dechberoucí!
 

Hlavním cílem druhého dne expedice bylo: zaprvé sestoupat zpět do údolí k silnici, zadruhé se stopem dostat  na výchozí parkoviště k autům, a poté se přesunout na druhou noc do kempu. S menším zádrhelem mezi druhým a třetím bodem plánu, v podobě nestartujícího auta, jsme se do kempu nakonec úspěšně dostali – nebylo nic, co bychom nevyřešili!

Po vcelku chladné noci v hezkém kempu u řeky nás čekala naše druhá výzva – ferrata Hans von Haidsteig obtížnosti C/D. V dopoledních hodinách jsme lesními cestami vyšli až pod skálu, kde započala další challenge! Pro mnohé z nás to představovalo vůbec první zkušenost s ferratou. Naštěstí jsme měli s sebou zkušené lezce – Anežku a pana učitele Matějku, kteří nám nováčkům v prvé řadě zapůjčili vybavení, a v té druhé nás podpořili a pomohli ferratu úspěšně zdolat a maximálně si to užít. Za necelé 3 hodiny celá naše skupinka vylezla na vrchol, pouze s jedním, velice statečně neseným zraněním,  Anetčinou v boji se skálou odřenou rukou.

Preiner Wand (1783 m) se tak stal naším dalším zdolaným vrcholem. Po občerstvení u nedaleké chaty jsme doslova sjeli kamením zpět k začátku ferraty – někteří z nás volili taktiku „lyže“, jiní „snowboard“ nebo „boby“ (velice strmý kopec plný kamení a sutiny se běžnou chůzí sejít prostě nedal).
 

Hlavní část naší expedice už byla za námi a my jsme s pocitem naprosté spokojenosti zamířili opět lesem dolů k autům. Naposledy se napili z horského pramene a pomalu se začali s horami loučit.

Čekala nás cesta přes Vídeň zpět do Blanska, kam jsme všichni v pořádku dorazili kolem desáté hodiny večer.

Nakonec bych chtěla zmínit, že po celou dobu expedice náš Fíla pilně a svědomitě pracoval na natáčení záběrů a materiálů do videa, které bude výstupem této naší dobrodružné alpské výpravy.

Naším hlavním organizátorem, držitelem mapy, mozkem trasy – zkrátka vedoucím tlupy - nebyl nikdo jiný než zkušená horalka Anežka, která má opravdu velikánský podíl na úspěšném zvládnutí naší expedice!

Závěrem bych jménem nás všech chtěla srdečně poděkovat paní Michalíkové a panu Matějkovi, kteří s námi naši expedici plánovali, realizovali, doprovázeli nás a v neposlední řadě nás podporovali – lepší spolupráci k projektu jsme si skutečně nemohli přát!

Michaela Jurajdová (septima)